Tajemství zvuku

Kdo pozná tajemství zvuku,

pozná tajemství Vesmíru.

Tibetské přísloví

Zvuk je fascinující a dosud jen zčásti prozkoumaný fenomén. Existuje hned několik oborů, které se zvukem zabývají.

Akustika – název vznikl z řeckého slova akoustikós, a znamená “týkající se slyšení“. Dnes už víme, že existují i zvuky, které neslyšíme – ale o tom později. Akustika je tedy vědní obor, zabývající se zvukem jako takovým. Zkoumá zvuk ze všech stran, a prolíná se s mnoha dalšími obory – hudbou, fyzikou, lingvistikou, fyziologií, a dalšími.

Fyzika – zkoumá, jak zvuk vzniká a jak se šíří.

Hudba – zabývá se zvukem z hlediska estetiky a kvality.

Mytologie a náboženství – je možné, že na počátku všeho stvoření byl právě zvuk.  V Bibli se můžeme dočíst, že na počátku všeho bylo Slovo. Ve východních tradicích je se vznikem Vesmíru spojována posvátná slabika Óm.

Lékařství – některé lékařské přístroje jsou inspirované zvukem, typicky například ultrazvuk. Využívá vysokých zvukových frekvencí (ultrazvuků) a principu takzvané echolokace. Dokonce i k léčbě samotné se v některých případech v lékařství využívá zvuk. Za zmínku stojí například takzvaná vibroakustická terapie, která využívá nízkofrekvenční zvuky, tzv. infrazvuky.

Muzikoterapie – patří mezi takzvané expresivní terapie, a používá hudbu k terapeutickým účelům. Cílem muzikoterapie tedy není hudební výkon, ale prožitek klienta a postupné směřování k předem domluvenému terapeutickému cíli. 

Sound-healing – léčba zvukem. Jedná se o specifickou metodu, kdy se zvuk využívá za účelem léčení těla i duše. Často je založena na působení určitých frekvencí. Může se jednat o různé typy zvukových lázní, kdy se využívají například tibetské či křišťálové mísy nebo gongy. Užívá se též terapeutických ladiček.

Co je to zvuk?

Zvuk je vlna.

Funguje podobně, jako když hodíte do vody kámen: po dopadu se voda kolem něj začne vlnit. Zvuk ke svému vzniku potřebuje zdroj a vodič. Zdrojem zvuku je chvějící se těleso – blána bubnu, struna, hlasivky. Vodičem bývá typicky vzduch, ale v praxi můžete vyzkoušet, že slyšet a vydávat zvuky je možné i pod vodou. Zvuk může procházet i zdí, na rozdíl od nás. Můžeme slyšet zvuky z vedlejší místnosti, i když tlumeněji. Vodičem zvuku tedy mohou být i pevné předměty nebo voda.

Jak vypadá zvuková vlna?

Vlna může vypadat různě, podle toho, jaké jsou její vlastnosti, potažmo vlastnosti zvuku. Vlna může být uspořádaná (pravidelná) x neuspořádaná (nepravidelná). Pokud je vlna nepravidelná, zjednodušeně můžeme říci, že se jedná o hluk, nebo také že tento zvuk nemůžeme označit jako hudební tón. Nepravidelné vlny má například tlesknutí, projíždějící auto, ale i bicí souprava. Pravidelnou vlnu můžeme označit za hudební tón, který má určitou výšku, to znamená, že zní vysoko nebo hluboko.

Tato pravidelná vlna může kmitat různou rychlostí. Vlny mohou být rychlejší – tedy natěsnané blíže k sobě, či pomalejší – jednotlivé vlnky jsou od sebe vzdálenější. Toto pravidelné kmitání zvukové vlny označujeme jako frekvence, a počet kmitů za vteřinu měříme jednotkou Hz. Čím je zvuk vyšší, tím je jeho vlna rychlejší, čím je zvuk nižší (hlubší), tím je vlna pomalejší.

Co všechno slyší lidské ucho?

Existuje celá škála zvuků, které kolem nás jsou, ale my je neslyšíme.

Jsou to takzvané infrazvuky – to jsou zvuky natolik hluboké, že je lidské ucho nedokáže zaznamenat. Jedná se o zvuky přibližně pod hranicí 20 Hz. Slyší je ale například velryby, sloni nebo nosorožci, a používají je k dorozumívání.

Na opačné straně se nachází ultrazvuky. Jedná se o vysoké frekvence, které lidské ucho neslyší. Jsou to zvuky zhruba okolo 20 kHz a více. Slyší je delfíni, psi nebo netopýři. Kromě dorozumívání je využívají také při takzvané echolokaci, kdy zvíře vyšle zvukovou vlnu, která se odrazí od předmětu zpět, a zvíře následně zaznamená, jak daleko se předmět od něj nachází.

Intenzita zvuku

Zvuk může mít různou intenzitu neboli hlasitost. Tu měříme v decibelech (dB), a i v tomto případě platí, že lidské ucho rozeznává jen určitou škálu hlasitosti. Při měření intenzity zvuku nás zajímá amplituda (rozkmit) vlny. Čím je amplituda větší, tím je zvuk hlasitější, a naopak čím je amplituda menší, tím je zvuk tišší.

Problémem dnešní doby je takzvaný akustický smog neboli hlukové znečištění. Ten může mít negativní účinky na lidský organismus. V ulicích je neustále slyšet hluk aut, téměř ze všech koutů se ozývá puštěná hudba nebo rádio, v domácnostech jsou zdrojem hluku různé spotřebiče a elektronika – počítač, pračka, myčka, lednice. Spousta lidí si svým způsobem zvykne na hluk kolem sebe. Pokud nás ale hluk obklopuje, není možné se úplně oprostit od jeho vlivu – uši jednak nelze zavřít (jako oči) – a navíc zvuk působí na celé naše tělo, nejen na uši.

Ač se to zdá na první pohled zvláštní, tak i neslyšící lidé mohou poslouchat, a dokonce tvořit hudbu! A je to právě tím, že zvuk nedopadá jen na naše ušní bubínky, ale na celé naše tělo. Ztělesněným příkladem toho, že je to možné, je Evelyn Glennie, neslyšící skotská bubenice. Evelyn přišla o sluch asi v osmi letech, ale naučila se poslouchat tělem! Často koncertuje bosa, aby lépe vnímala hudbu. Fascinujícím způsobem vysvětluje, jak hudbu tvoří a jak a čím slyší tóny a zvuky.

Zajímavý je i fenomén ticha. Ticho léčí a je blahodárné – ale i to má své meze! Existují speciální místnosti, které se obvykle používají k testování hlučnosti přístrojů. Jsou navrženy a zkonstruovány tak, aby pohlcovaly všechen zvuk. Vyšlo ale najevo, že tyto anechoické komory pro člověka rozhodně blahodárné nejsou! Lidé už po chvíli slyší tlukot svého srdce, proudění krve v žilách, a po čase dokonce ztrácejí rovnováhu.

Další zajímavosti na téma zvuk si můžete poslechnout ve videu.